První dny po operaci byly strašné. Proklínala jsem se, že
jsem do toho šla a řekla jsem si, že nikdy více.
První dny po operaci jsem měla strašné bolesti, i když jsem
v sobě měla hodně analgetik. Nemohla jsem dělat opravdu nic, jenom jsem
ležela a trpěla. Vstávání z postele byl pro mě nadlidský úkon a musel mi
při tom vždy někdo pomoct. V nemocnici mi pomáhala sestřička a první den
doma pak přítel, který si kvůli mně vzal den volna. Další dny už jsem to sice
zvládala sama, ale bylo to strašné. Doporučuji obstarat si léky na spaní,
protože v takových bolestech se spát prostě nedá.
Další dny, jak jsem se pak pokoušela už o více úkonů než jen
vstát z postele, jsem zjistila, že nic jiného nedokážu. Nemohla jsem
stlačit kliku a otevřít dveře, zvednout větší pohár vody dokonce ani zmáčknout
splachování na toaletě. Bylo to opravdu hrozné. Naštěstí, vše se dá vyřešit.
Dveře jsem nechala všude otevřené, vodu jsem si nalila do plastové půllitrové
lahve a splachování jsem stláčela pomocí lahve s ústní vodou (byla těžší,
stačil menší tlak rukou :).
Abych ale nebyla jenom negativní, můj stav se každým dnem
zlepšuje. Pátý den jsem se byla dokonce podívat na vánoční stromek na náměstí.
Po dvou hodinách jsem se sice cítila, jako kdy bych uběhla deset kilometrů, ale
stálo to za to :)
Žádné komentáře:
Okomentovat